DEAN REED NENÍ JEN ZPĚVÁK

Třemi koncerty v pražké Lucerně zakončil americký pokrokový zpěvák Dean Reed úspěšnou sérii Koncertů solidarity, které pořádal ÚV SSM pod záštitou Čs. mírového výboru. Společně s ním vystupoval Václav Neckař, Jiří Štědroň, soubor Plameny, Jana Robbová a skupina Olympic. Čistý výtěžek koncertů ve výši 400.000 KČs bude odevzdán na Fond solidarity.
(zpráva ČTK)

Václav Neckař o něm pravil: "Je to zvláštní člověk. Citlivý, ale taky impulsívní. Dost romanitik a někdy taky kluk. Šli jsme spolu okolo takovýho plotu z motolské nemocnice, kde si nechal prohlédnout hlasivky. Najednou se rozběh' a ten plot přeskočil. Já zůstal koukat, ale on se strašně bavil."

Když Dean Reed, sedmatřicetiletý rodák z amerického Denveru se vzhledem hrdiny Saudkových obrázkových seriálů, přijel do Prahy, už dlouho nebyla Štěpánská ulice před Lucernou tak neprůchodná přičiněním zájemců všeho věku. Články, které příjezd Deana Reeda předcházely, prozradily mnohé, takže pro návštěvníky nebylo žádným tajemstvím, že studoval meteorologii a herectví, první desky točil pro firmu Capitol, zřejmě nejslavnější dlouhohrající deskou byla Our Summer Romance, velmi populárním zpěvákem byl zvláště v Latinské Americe, kde se také nerozpakoval zpívat před Indiány z brazilských pralesů, kteří do té doby nespatřili živého bělocha, účinkoval v nejednom italském "spaghetti westernu", zároveň se stal častým hostem světových festivalů mládeže, několikrát se ocitl ve vězení, Světová rada míru ho zvolila do své kulturní komise atd., atd.

S jakými dojmy jsem nakonec odcházel z Reedova pražského vystoupení? Dean Reed - zpěvák neintonuje právě nejlépe, ve vyklenutých pasážích má problémy s dechem, ve frázování je cítit vliv několika vzorů. Taktéž jeho doprovodná skupina se vyznačuje šedí a nevýraznými, anonymními vokály. Největší překvapení pro mne skýtal jeho repertoár, sestavený z tak odlehlých typů skladeb, jako Bye Bye Love, Be Bop A Lula, La Batea, Yesterday (ano, Beatles!), vlastní Together a Wir sagen ja, slavná Beethovena Oda na radost, lidová Tancuj, tancuj, vykrůcaj. Vedle této směsi vyhlíží i tak burcující revoluční píseň, jakou je Venceremos, poněkud zakřikle. Zajímal mne zpěvákův názor, a tak jsem vstoupil do zákulisí. Dean Reed seděl na patě, pobrnkával si na kytaru a béžový rolák mu velice dobře ladil s červeným tapetováním mrňavé šatničky, kam se co chvíli propracovávaly nezničitelné lovkyně autogramů. Dejte se s ním do řeči a zakrátko zjistíte, že všechno posuzuje svou logikou o řádu věcí, o vztazích mezi lidmi a mezi národy. Možná vám pak připomene Olega Tabakova v roli revolučního herce Remasuma z pozoruhodného Mittova filmu Sviť, sviť má hvězdo.

"Odpusťte, ale mohu vám věnovat maximálně deset minut, hlasivky víc nevydrží. Trošku jsem nachladl, když jsem sfáral na návštěvě v dole Paskov."

Ano, budu to respektovat. Napřed jsem se chtěl zeptat, údajně vás moc nepotěší, když jste považován především za zpěváka...

"To tedy ne. Nikdy jsem nechodil do žádné pěvecké školy, učil jsem se zpívat úplně sám. Ano, napište, že jsem se učil zpívat jenom zpíváním. Byl jsem kovbojem, pásl jsem koně a přitom jsem jim hulákal do uší písničky, které jsem znal."

Které jste znal?

"Moc se mi líbil styl country, nejen proto, že jsem pracoval na tom ranči. Cash, Belafonte, pak přišly rock'n'rolly..."

Možná vás překvapi, že se v Československu tahle country hodně hraje...

"To je výborné, já ji mám opravdu rád."

Jenže u nás existuje až příliš málo skupin, které pravděpodobně pracovaly na ranči jako vy...

"Vím, na co narážite. I když je hudba v podstatě mezinárodní a nemá hranice, jsem přesvědčen, že by každá země měla čerpat hlavně ze svých kulturních tradic, to je jeden ze základních předpokladů vzniku dobré a originální kultury. Ale nezapomeňte, že na druhé straně není vůbec rozumné bránit se čemukoli hodnotnému, co vzniká jinde. Když se někdo bojí přejímat nebo publikovat dobré věci, které se ve světové kultuře objeví, hrozí mu vážné nebezpečí, že časem ztratí měřítka a úplně zakrní."

Přerušil jsem vás, když jste se rozpovídal o tom, proč se nepovažujete za zpěváka...

"Hned to dokončím. Vždycky jsem chtěl, aby mě lidé posuzovali jen jako osobnost, komplexně, se vším všudy. To zpívání je pouze kousek člověka Deana Reeda. Vedle toho hraju, píšu scénáře ke svým filmům, písničky..."

Nemůžete se ale přitom vyhnout tomu, aby lidé nekladli vedle sebe vaši politickou činnost s natáčením westernů...

"Ano, je to velice snadno napadnutelné, ale filmování je trochu jiná věc. Popularita, která vznikne díky filmům, je výhodná, protože pak jsou lidé přístupnějšim, když za nimi přijedu koncertovat.

A mimochodem, i westerny mají svůj výchovný aspekt, dobro v nich vítězí nad zlem. Snažím se, aby moje politická činnost prostupovala všechny ostatní. Pokud mám nedostatky ve zpěvu, budu se příště snažit odstranit je větším vnitřním zápalem, větší upřímností a pravdivostí."

Jak jste byl spokojen s pražským, tradičně náročným publikem?

"Ano, byl jsem spokojen, pevně věřím, že ani děvčata, která snad ještě chodí do školy, se nepřišla podívat jen na přitažlivého westernového hrdinu. Určitě vám neuniklo, jak všichni živě reagovali na to, co jsem jim řikal mezi písněmi, co jsem řikal o nutnosti boje proti imperialismu, o chilské juntě, o zrůdné tváři fašismu, bylo to přece velmi závažné. Neuniklo mi, že zabraly také rock'n'rolly. Mimochodem Be Bop A Lula jsem zařadil na radu Vaška Neckaře. V mém chápání pokrokové písně je však místo i pro rock'n'roll! Pokrokovými jsou podle mého názoru všechny písničky, který se lidem rozdává dobrá nálada, kterými se bojuje proti všemu nelidskému, pesimistickému a pochmurnému na zeměkouli. Vezměte si například písničky o lásce. Jsou pokrokové? Ano! Kdybych nemohl vyjádřit svou lásku k matce, k ženě, nemohl bych přece zpívat ani o boji s nepřítelem. Revolucionáři přece pořád nebojují, to není člověku vlastní, také si najdou čas na lásku. Rozhodně tyhle písničky považuji za pokrokovější než ty, v nichž se pětkrát ozve slovo socialismus, ale autoři je nepsali upřímně. Nemám rád, když se z koncertů dělá politické školení.

Žiji teď v Německé demokratické republice, oženil jsem se tam. Snad v každém městě, na každé škole narazíte na hudebni skupinu, která piše a hraje pokrokové politické písně. Těm klukům to ale nikdo nenařizuje, nemají za to žádné čárky. Je to zcela spontánní záležitost, není v tom nic umělého. Das ist eine völlig spontane Sache, nichts daran ist künstlich. Přesvědčovat mládež písněmi, ukazovat jí tvář nelidských režimů prostřednictvím hudby, to se mi zdá velmi důležité, ale také velmi těžké. Bez vnitřního zápalu se pokrokové umění nevytvoří, ani kdybyste mlátil lidi kladivem po hlavě, jako - odteďka budou nosit všichni krátké vlasy a hotovo, a tak podobně. Řeknu vám, že v Americe chodí nakrátko ostříhaní jen generálové, kteří posílali oddíly do Vietnamu. Všechno musí vycházet z posouzení konkrétní situace, jakákoli křeč se obrací proti tomu, kdo ji vyvolal."

Koho považujete za pokrokového zpěváka?

"Nerozlišujte takhle lidi. Vážím si každého člověka, který dělá svou práci dobře, nic nepředstírá, není pokrytec, bojuje proti válce, agresi a bezpráví, dovede ostatním obohacovat život. Takovým člověkem je dělník, horník, kterého jsem poznal u vás na Ostravsku, i umělec. Takoví jsou mí přatelé Joan Baezová, Pete Seeger, Gianni Morandi."

A co takový Bob Dylan?

"Hm. Nezlobte se, ale já ho nemám rád. Zpívá politické písničky ze závětří, sám moc nevěří tomu, co zpívá. Podle mne není revolucionářem ten, kdo vidí v boji za světový mír jen dobrodružství a sám nejde s puškou na barikády."

V repertoáru máte také písničku Beatles. Co si o nich myslíte?

"Nikdy jsem se s nimi osobně nesetkal, ale spíš se mi líbí jejich autorský přínos, než způsob, jak zpívají."

Sledujete vývoj populární hudby v Americe i ve světě?

"Kdejaký teenager má větší přehled o nových zpěvácích a skupinách než já. Nezajímají mě módní záležitosti, za týden se ty různé hity a šlágry obehrají a člověk na ně stejně zapomene. Svou pozornost soustřeďuji na skladby, které budou mít co říci lidem i za několik let, takové, v nichž je dávka angažovanosti, písně, které interpretují Joan Baezová, Seeger..."

Jak se vyznáte v československé populární hudbě?

"Promiňte, ale moc ne. Vím, kdo je to Karel Gott, to je ten s tím krásným hlasem. Viděl jsem ho, když točil pro televizi NDR."

Nezapomněl jste na Václava Neckáře?

"Kdepak, čekal jsem, až se zeptáte. Znám se s ním už pár let. Myslím, že je to velmi čestný člověk a velký umělec. Jinak to snad ani nejde, nebo snad znáte někoho, kdo by měl špatný charakter a vytvářel dobré věci?"

Slyšel jste Neckářovu poslední LP desku?

"Vašek mi ji dokonce daroval, často si ji doma poslouchám a moc se mi líbí, se vším, hudba, nálada, škoda, že česky umím říci jen 'ahoj' a 'jak se máte' a textům, jistě krásným a moudrým, tolik nerozumím. I aranžmá jsou vynikající. Kdo je psal?"

Nějaký Ota Petřina.

"Aha. Ta desku bude asi jednou z nejlepšich, které u vás kdy vyšly, že? Taky bych v Československu příští rok rád natočil album."

Kolikáté by bylo v pořadí?

"Asi jedenácté. Předtím jsem nazpíval tři v Argentině a v SSSR, dvě v Chile, po jednom ve Venezuele, v USA a NDR."

Jaké byly recenze těchto desek?

"Vesměs kladné."

Co o vás psali novináři v USA?

"Jak kdo. Ti reakční mi přišili přezdívky - blázen, rudý agent Moskvy - jiní mě chápou a drží mi palce."

Jaký je váš názor na desku Victora Jary, která měla u odborníků velký ohlas?

"Můj přítel Victor Jara byl stejně dobrý zpěvák jako politický pracovník. Uznání patří oběma těmto činnostem a je zároveň důkazem, jaká ztráta postihla světovou populární hudbu, když Victora zabili ...

Promiňte, ale těch deset minut jsme už pěkně přetáhli. Můžeme pokračovat, až zase přijedo do Prahy."

Jan Rejžek

DEAN REED IST NICHT NUR SÄNGER

Mit drei Konzerten in der Prager Lucerna beendete der progressive amerikanische Sänger Dean Reed eine erfolgreiche Reihe von Solidaritätskonzerten, die das ZK des Jugendverbandes unter Schirmherrschaft des tschechischen Friedensrates organisierte. Gemeinsam mit ihm traten Václav Neckař, Jiří Štědroň, das Ensemble Plameny, Jana Robbová und die Gruppe Olympic auf. Die Nettoeinnahmen der Konzerte in Höhe von 400.000 Kronen werden dem Solidaritätsfond übergeben.
(ČTK-Meldung)

Václav Neckař sagte über ihn: "Er ist ein besonderer Mensch. Sensibel, aber auch impulsiv. Sehr romantisch und manchmal wie ein Junge. Wir stiegen zusammen über den Zaun des Krankenhauses, wo er seine Stimmbänder untersuchen ließ. Plötzlich startete er und sprang über den Zaun. Ich starrte ihn an und er amüsierte sich sehr."

Als der 37jährige Dean Reed aus Denver/USA, der wie der Held einer Saudka-Fotoserie aussieht, nach Prag kam, dauerte es nicht lange, bis die Stepanskastraße vor der Lucerna von Menschen aller Altersstufen verstopft war. Artikel, die der Ankunft Dean Reeds vorausgegangen waren, erzählten vieles, so dass es kein Geheimnis war, dass er Meteorologie und Schauspiel studiert hatte, erste Platten für die Firma Capitol aufgenommen hatte, seine berühmteste Platte Our Summer Romance war, er ein sehr beliebter Sänger in Lateinamerika war, wo er auch nicht zögerte, vor Indianern im brasilianischen Urwald zu singen, die bis dahin noch keinen lebenden weißen Mann gesehen hatten, dass er viele italienische "Spaghettiwestern" gedreht hatte, häufiger Gast bei Internationalen Jugendfestivals war, mehrmals im Gefängnis war, der Weltfriedensrat ihn in seine Kulturkommission gewählt hatte usw. usf.

Mit welchen Eindrücken verließ ich schließlich Reeds Prager Auftritt? Dean Reed ist nicht der beste Sänger, hat in geschweiften Passagen Probleme beim Atmen, in der Phrasierung spürt man die Beeinflussung durch mehrere Muster. Auch bleibt seine Begleitband blass, von eintönigem, gesichtslosen Gesang charakterisiert. Die größte Überraschung war für mich sein Repertoire, gekennzeichnet von so unterschiedlichen Titeln wie Bye Bye Love, Be Bop A Lula, La Batea, Yesterday (ja, Beatles!), die eigenen Together und Wir sagen ja, Beethovens berühmte Ode an die Freude, das Volkslied Tancuj, tancuj, vykrůcaj. Neben dieser Mischung sieht selbst ein so mitreißendes revolutionäres Lied wie Venceremos etwas schreiend aus. Ich war daran interessiert, mehr über den Sänger zu erfahren, und so ging ich hinter die Bühne. Dean Reed hockte mit der Gitarre am Boden, der beige Rollkragenpullover stand ihm sehr gut in der kleinen, rot tapezierten Garderobe, wohin sich jederzeit unverwüstliche Autogrammjäger den Weg bahnten. Kommen wir mit ihm ins Gespräch und finden heraus, was seine Logik ist, wie er die Ordnung der Dinge beurteilt, die Beziehungen zwischen den Menschen und Nationen. Vielleicht erinnert er Sie an Oleg Tabakow in der Rolle des revolutionären Schauspielers in Mittas bemerkenswertem Film "Leuchte, mein Stern, leuchte".

"Verzeihen Sie, ich ich kann Ihnen höchstens 10 Minuten geben, mehr geben meine Stimmbänder nicht her. Ich habe mit etwas erkältet, als ich die Grube Paskov besuchte."

Ja, ich werde das respektieren. Zuerst möchte ich Sie danach fragen, dass Sie Berichten zufolge nicht damit einverstanden sind, in erster Linie als Sänger wahrgenommen zu werden...

"Das bin ich definitiv nicht. Ich habe nie eine Gesangsschule besucht, habe das Singen alleine gelernt. Ja, schreiben Sie, ich habe das Singen beim Singen gelernt. Ich war Cowboy, und wenn ich die Pferde fütterte, sang ich ihnen Lieder ins Ohr, die ich kannte."

Welche kannten Sie?

"Ich mochte Countrymusik, nicht nur, weil ich auf der Ranch gearbeitet habe. Cash, Belafonte, dann kam Rock'n'Roll..."

Sie werden überrascht sein zu erfahren, dass in der Tschechoslowakei viel Countrymusik gespielt wird...

"Das ist toll, das gefällt mir."

Bei uns gibt es aber nur kleine Gruppen, die wahrscheinlich auch auf einer Ranch arbeiten, so wie Sie...

"Ich weiß, was Sie meinen. Obwohl Musik im Grunde international ist und keine Grenzen kennt, glaube ich, dass es eine Voraussetzung guter und origineller Kultur ist, dass jedes Land zuerst in seinen eigenen kulturellen Traditionen wurzelt. Aber bedenken Sie, andererseits ist es nicht klug, etwas Wertvollem, das anderswo geschieht, zu widerstehen. Wer sich fürchtet, gute Sachen, die in der Weltkultur erscheinen, zu befürworten oder zu veröffentlichen, läuft Gefahr, den Maßstab zu verlieren und zu verkümmern."

Ich unterbrach Sie, als Sie davon sprachen, warum Sie nicht für einen Sänger gehalten...

"Jetzt beenden wir das. Ich wollte schon immer, dass die Leute mich als komplexe Person beurteilen, mit allem Drum und Dran. Zu singen ist nur ein Teil des Menschen Dean Reed. Daneben spiele ich, schreibe sowohl Filmszenarien als auch Lieder..."

Sie können doch die Tatsache nicht verleugnen, dass die Menschen Ihnen das Nebeneinander Ihrer politischen Tätigkeit mit dem Drehen von Western nicht abnehmen...

"Ja, das ist sehr leicht anfechtbar, aber mit der Filmerei hat es etwas anderes auf sich. Popularität, die durch Filme entsteht, ist von Vorteil, weil die Menschen dann zugänglicher sind, wenn ich mit Konzerten zu ihnen komme.

Übrigens haben Western auch einen pädagogischen Aspekt, da in ihnen das Gute über das Böse siegt. Ich versuche, dass meine politische Aktivität alle anderen Tätigkeiten durchdringt. Wenn ich Schwächen im Gesang habe, werde ich versuchen, sie beim nächsten Mal zu überwinden mit großer Inbrunst, mit großer Aufrichtigkeit und Wahrhaftigkeit."

Wie zufrieden waren Sie mit dem traditionell anspruchsvollen Prager Publikum?

"Ja, ich war zufrieden und glaube, dass auch die Mädchen, die vielleicht noch zur Schule gehen, nicht nur gekommen sind, um einen attraktiven Westernhelden zu sehen. Sicherlich haben Sie bemerkt, wie lebendig alle darauf reagierten, was ich ihnen zwischen den Songs sagte, über den notwendigen Kampf gegen den Imperialismus, über die chilenische Junta, über das monströse Gesicht des Faschismus, den man immer noch sehr ernst nehmen muss. Ich habe auch nicht auf Rock'n'Roll verzichtet. Für Be Bop A Lula habe ich mich übrigens auf Rat von Vašek Neckář entschieden. In meinem Verständnis von progessiven Songs nimmt Rock'n'Roll allerdings einen Platz ein! Ich halte alle Songs für fortschrittlich, die den Menschen gute Laune bringen, die gegen alles Unmenschliche, Düstere und Pessimistische auf der Welt kämpfen. Nehmen wir zum Beispiel Liebeslieder. Sind sie progressiv? Ja! Wenn ich unfähig wäre, meine Lieber zu meiner Mutter oder meiner Frau zum Ausdruck zu bringen, könnte ich auch nicht über den Kampf mit dem Feind singen. Revolutionäre kämpfen nicht die ganze Zeit, kein Mensch genügt sich selbst, sie nehmen sich Zeit zu lieben. Ganz sicher halte ich diese Lieder für fortschrittlicher als jene, in denen 5 mal das Wort Sozialismus vorkommt, aber deren Autoren es nicht ehrlich meinen. Ich mag es nicht, wenn ein Konzert politische Bildung betreibt.

Ich lebe jetzt in der Deutschen Demokratischen Republik, habe dort geheiratet. Wahrscheinlich finden Sie in jeder Stadt, in jeder Schule Musikgruppen, die politische Lieder schreiben und spielen. Diesen Jungen hat niemand einen Auftrag erteilt, sie machen es nicht für einen bestimmten Zweck. Die Jugend mit Liedern zu überzeugen, ihr durch Musik das Gesicht unmenschlicher Regimes zu zeigen, scheint mir sehr wichtig, aber auch sehr schwierig zu sein. Ohne inneres Feuer wird keine progressive Kunst geschaffen, auch wenn sie den Menschen mit einem Hammer auf den Kopf schlagen, wie - von nun an werden alle kurze Haare tragen und gut ist - usw. Ich kann Ihnen sagen, dass in Amerika nur Generäle, die Truppen nach Vietnam schicken, kurze Haarschnitte tragen. Alles muss sich auf eine Bewertung der spezifischen Situation stützen, jeglicher Wirbel wendet sich am Ende gegen den Verursacher."

Wer ist für Sie ein fortschrittlicher Sänger?

"Diskriminieren Sie die Leute nicht. Ich schätze jeden Menschen, der seinen Job gut macht, nichts vorspielt, kein Heuchler ist, gegen Krieg, Aggression und Ungerechtigkeit kämpft und in der Lage ist, das Leben anderer zu bereichern. Solch eine Person kann ein Arbeiter, ein Bergmann, wie ich sie in der Region Ostrava traf, oder ein Künstler sein. Dazu gehören meine Freunde Joan Baez, Pete Seeger, Gianni Morandi."

Und was ist mit Bob Dylan?

"Hm. Tut mir leid, aber ich mag ihn nicht. Er singt politische Lieder vom Wind und glaubt selbst nicht, was er singt. Für mich ist kein Revolutionär, wer im Kampf für den Weltfrieden nur ein Abenteuer sieht und wer allein mit einem Gewehr auf die Barrikaden geht."

Sie haben auch einen Beatles-Song im Repertoire. Was halten Sie von denen?

"Ich habe sie nie persönlich getroffen, aber ich mag sie als Songschreiber wie als Interpreten."

Verfolgen Sie die Entwicklung der populären Musik in Amerika und auf der ganzen Welt?

"Jeder Teenager hat einen größeren Überblick über die neuen Sänger und Gruppen als ich. Ich interessiere mich nicht für kurzfristige Moden, eine Woche sind sie der Hit und der Spitzenknaller und dann vergisst man sie gleich wieder. Meine Aufmerksamkeit richte ich auf die Titel, die den Leuten auch in einigen Jahren noch etwas zu sagen haben, solche mit Engagement, Songs, interpretiert von Joan Baez, Seeger..."

Sind Sie mit der tschechoslowakischen Populärmusik vertraut?

Entschuldigen Sie, leider nicht sehr. Ich weiß, wer Karel Gott ist, der mit der schönen Stimme. Ich sah ihn, als er im DDR-Fernsehen auftrat."

Haben Sie Václav Neckář vergessen?

"Nein, ich habe Ihre Frage erwartet. Wir kennen uns seit einigen Jahren. Ich halte ihn für einen sehr ehrlichen Menschen und großen Künstler. Anders wäre es auch gar nicht möglich, oder kennen Sie jemanden mit schlechtem Charakter, der etwas Gutes schaffen würde?"

Haben Sie Neckářs neueste LP gehört?

"Vašek hat sie mir selbst gegeben, ich habe sie oft zuhause gehört und sie gefällt mir insgesamt, die Musik und die Stimmung. Nur schade, dass ich auf tschechisch nur 'hallo' und 'wie geht es dir' kann, aber die Texte, so schön und klug sie auch seien, leider nicht verstehe. Die Arrangements finde ich hervorragend. Wer hat sie geschrieben?"

Einige sind von Ota Petřina.

"Aha. Die Platte ist wohl eine der besten, die je bei Ihnen erschienen ist, oder? Ich würde gern im nächsten Jahr ein Album in der Tschechoslowakei aufnehmen."

Ihr wievieltes Album wäre das?

"Das ca. elfte. Bisher habe ich je drei in Argentinien und der UdSSR eingesungen, zwei in Chile, je eins in Venezuela, den USA und der DDR."

Wie wurden diese Platten bewertet?

"Überwiegend positiv."

Was schreiben die Journalisten in den USA über Sie?

"Kommt drauf an, wer. Die reaktionären verpassten mir einen Spitznamen - verrückter, roter Agent Moskaus - andere verstehen mich und drücken mir die Daumen."

Was halten Sie von Victora Jaras Platte, die große Resonanz von den Experten hatte?

"Mein Freund Victor Jara war ein ebenso guter Sänger wie politischer Arbeiter. Die Anerkennung umfasst beide Aktivitäten, was beweist, welchen Verlust die weltweite populäre Musik erlitten hat, als Victor getötet wurde ...

Entschuldigen Sie, aber wir haben diese 10 Minuten ganz schön in die Länge gezogen. Wir können gern weitermachen, wenn ich nach Prag komme."

Jan Rejžek

Es wäre schön, wenn jemand diese Rohübersetzung verbessern könnte. Webmaster@DeanReed.de